Exklusivní rozhovor s naším kamarádem Radkem Brunnerem, který každoročně jezdí podpořit Barokomaraton:

V minulých letech jsi o Baroku mluvil jako o přípravě na řecký ultramaraton Spartathlon. Platí to i letos?

Baroko už beru jako neodmyslitelnou součást mého září. Beru to jako takový test. Když ho zaběhnu pod 3 hodiny, je to dobrý. Ale jednou se mi to nepovedlo a Spartathlon taky trochu drhnul. Takže to spolu určitě souvisí.

Vytyčil sis pro letošní ročník nějaký cíl? Konkrétní čas, vítězství, nebo si snad závod jen užít?

Předpokládám že myslíš cíl na Baroku? Tak ten je jasný, musí to být pod tři hodiny. Vítězství je vždy fajn ale není to nutný článek mozaiky. Letos budou na startu konečně skuteční maratonci, viděl jsem ve startovce třeba Petra Pechka, takže si Baroko konečně užije opravdového kvalitního maratonského běžce. A já si užívám všechny závody, takže si užiju i tohle Baroko.

Jak vypadá tvůj typický tréninkový týden před důležitým závodem? Měníš nějak stavbu tréninku nebo stravu, připravuješ se i psychicky?

Jsem naučený se závody hodně šetřit. Ročně běžím reálně dva závody. Zbytek jsou pro mě jen kvalitní tréninkové testy. Za tři týdny je Spartathlon, na který se připravuju v podstatě v souvislém treninkovém bloku od června. Baroko mi tedy do toho zapadá jako jeden z velmi kvalitních treninků. Ale není tam ten závodní fokus. Jediný můj cíl je uspět na Spartathlonu. Tomu jsem opět obětoval celé léto. A na ten se také připravuju ve všech směrech a k němu se bude teprve tréninková intenzita snižovat.

Jak vnímáš prostředí, ve kterém se běží? Preferuješ silniční závody nebo je ti líp mezi stromy?

Já mám rád všechny trasy. Nevadí mi běhat 24 hodin na kilometrovém okruhu a stejně tak běžet závod z bodu A do bodu B. Z dlouhodobého hlediska ale musím konstatovat, že je pro mě vždy úspěšnější trasa odněkud někam než kroužení. To je po psychické stránce hodně náročné. A čím jsem starší, tím víc se při závodech rozhlížím okolo a sleduju i okolí a hezká místa, která míjíme.

Jak se vypořádáváš s únavou během závodu? Máš konkrétní techniky nebo strategie, které používáš pro udržení motivace?

Únava je nedílnou součástí ultraběhání. Vypořádat se s ní se pořád učím. Někdy je to snazší, hlavně pokud se ti v závodě daří a máš ho dobře rozběhnutý. Pokud to od začátku neběží podle představ a navíc přijde další krize, pak je to zapeklitá mentální hříčka, kdy často vyhrává to demotivující myšlení. ale konkrétní recept na to nemám. Vždy věřím, že taková situace nenastane. A ona ale často stejně přijde. Pak je potřeba vydržet, protože v ultra se vlny energie a zoufalství dost často střídají.

Do jaké míry jsou dlouhé závody „o hlavě“? Co se v ní honí? Je vůbec možné něco vymyslet, třeba recept na nějaké trauma, nebo jen trucuje nad tím, proč to vůbec děláš?

Ano, hlava je velké téma. Nohy jsou ale taky dost potřeba. Co mám za ty roky odzkoušené je hlavně jedna zásadní věc: mít víru sám v sebe a věřit tomu, co si stanovíš jako cíl. Nesmí být utopicky přehnaný ale ani moc snadný. Musí to být takový cíl, u kterého si můžu říct: ano, tohle je sakra dost ambiciozní plán ale já jsem se na něj opravdu poctivě připravoval a tak se o něj pokusím. Pokud jsem si před závodem nevěřil, dopadlo to vždy podle toho. Pokud jsem do toho ale šel s dostatečnou motivací, sebedůvěrou, odhodláním se kousnout a trpět a zároveň jsem věřil v to, že jsem v přípravě udělal maximum, nikdy jsem se za svůj výsledek nemusel stydět sám před sebou. A to je pro mě nejdůležitější. 

Jakou radu bys dal svému mladšímu já do běžeckých začátků? Co bys doporučil začínajícím běžcům a běžkyním, kteří chtějí posouvat svůj výkon dál?

Běhání a hlavně to dlouhé běhání musí mít člověk rád. Je to koníček, relax, zábava. Kdo tohle provozu jen pro svoje ego a medaile, tak je pako a brzy to vzdá. V ultra je skvělá komunita lidí, jasně každý je tak trochu podivín. Ale máme se vzájemně rádi a respektujeme se. A pokud se objeví někdo, kdo do té komunity prostě nezapadne svým přístupem  a chováním, pak stejně dříve nebo později zmizí a jde to zkoušet zase o sport dál. 

Kdybych se mohl vrátit ve svém běhání třeba o 10-15 let zpět, pak bych si přál mít tolik vědomostí ohledně přípravy a tréninku jako mám teď. A k tomu současnou hlavu a mentální nastavení. Protože já na sobě teprve letos, na sklonku padesátky cítím, že jsem  opravdu poznal ten správný lidský recept na ultraběhání. Závodní ambice mám pořád ale víc než s ostatními se snažím soupeřit sám se sebou a vytvářet si svoje lepší já. V přístupu ke všemu-k běhání, k lidem, k životu.  A tak jak jsem se o svoje běhání a úspěchy a neúspěchy dříve ochotně dělil třeba na sociálních sítích tak jsem z těchto míst pomalu a v klidu zmizel a je to fajn. A to je věc, kterou bych s klidem doporučil každému. Život není na obrazovce displeje ale někde tam venku. 

Proč se do Plas vracíš? Je Baroko v něčem jiné, nebo zkrátka zapadá do tréninkového plánu?

Vlastně neím proč se opravdu vracím. Mám Baroko, lidi okolo něj a tu atmosféru rád. Trasu znám už poslepu, vím kde je jaká občerstvovačka, kde se poběží po louce a kde přes potok nebo kde mě čeká kopec. Taky jsem trochu pověrčivý a Baroko jsem před Spartathlonem vždy běhal a stejnou pověrčivost mám i tím výsledným časem pod 3 hodiny. Je to asi stejné, jako jsem ve vždy v srpnu snažil zahlédnout na obloze padající hvězdu a pak si něco přál. Ale letos jsem už na hvězdy před Spartathlonem nekoukal. Po padesáti letech jsem konečně pochopil, že lepší je trénovat a pořádně se připravit. No a i kdyby to letos v Řecku nevyšlo podle představ, tak už teď vím, že jsem pro to ale udělal 100%. A jak mi jednou řekl můj syn: hvězdy jsou stejně nejkrásnější, když padají.

Přijde někdy čas na barokní stovku?

Myslím že už brzy budu dospělý a troufnu si na ní.